Ivan Mikolji interview for the Akvarium Magazine in Czech | Mikolji

You are here

Ivan Mikolji interview for the Akvarium Magazine in Czech

 
Kalhoty a tričko nejsou mojí podvodní uniformou; ve studených řekách (16-25 °C) používám 3 mm neopren a v těch teplých (26-32°C) jen spodní prádlo. Ale když při rychlém přesunu natrefíme na hezké místo, prostě vyletím z auta a ponořím se i s fotoaparátem! V našich dokumentárních filmech mě můžete vidět většinou v tomto syntetickém oblečení, protože v tropickém počasí s teplotou 34 °C rychle uschne. (Foto: Fernando Chan)
 
 
DNES FOTÍ: IVAN MIKOLJI
Markéta Rejlková
 
Řadě z vás je myslím zbytečné tohoto fotografa představovat – narazili jste na internetu na jeho krásné snímky nebo jste na Youtube shlédli videozáběry, při kterých se tají dech. Červené neonky, ramirezky, hustě zarostlá dna řek, stohlavá hejna pancéřníčků, trnuchy klouzající vodním prostorem... Pokud jste se setkali s označením Mikofish, Aquatic-ExpertsFish from Venezuela, tak víte, CO DĚLÁ Ivan Mikolji. 
Já jsem si teď v létě udělala radost a objednala jsem si jeho DVD Freshwater Natural Aquariums – více o něm v rubrice Recenze. Při té příležitosti jsem zjistila, že Ivan je velmi přátelský člověk, a tak jsem sebrala odvahu a požádala ho o rozhovor. Ten se od fotografování stočil i k jiným tématům, takže teď máte možnost zjistit, KDO JE Ivan Mikolji
A pokud dočtete a ještě snad budete cítit hlad po podvodní kráse, doporučuji vám navštívit Ivanovy internetové stránky Aquatic-Experts s bohatou galerií [1].
 
 
Eriocaulon sp. – f/4.5, 1/1000 s, ISO 80. (Foto: Ivan Mikolji)
 
Ivane, mohl by ses prosím na úvod představit a prozradit nám něco o sobě?
Jmenuju se Ivan Mikolji a narodil jsem se v roce 1972 v Caracasu. V současné době žiji ve venezuelské Valencii. 
Můj otec byl nadšeným akvaristou a vždycky jsme doma měli aspoň jednu nádrž. Pamatuju se, že jsem byl neklidné dítě a nikdy jsem nevydržel jen tak sedět a dělat domácí úkoly – ale dokázal jsem celé hodiny čistit akvárium nebo ho jen tak pozorovat.
Chodil jsem na mezinárodní střední školu ve Venezuele, takže díky tomu umím jak španělsky, tak anglicky. Když jsem školu dokončil, rozhodl jsem se, že nepůjdu na univerzitu a místo toho se zapojím do našeho rodinného podniku. A tak jsem se 12 let věnoval pryžování, pískování a nátěru průmyslových nádrží pro hlavní venezuelské podniky, které v nich skladovaly nebezpečné korozivní chemikálie. Po 12 letech dýchání všelijakých výparů a po prožití stovek extrémně nebezpečných situací jsem si uvědomil, že to, co dělám, mě ve skutečnosti nebaví – a rozjel jsem svůj vlastní biznys jako chovatel a později exportér ryb.
 
Pamatuješ si na své první šnorchlování s rybami?
Můj první šnorchlovací ponor v kontinentálních vodách se uskutečnil v roce 1986. To jsem měl jarní prázdniny a byl jsem pozván na farmu na dolním toku řeky Aro. Bylo to překrásné místo; voda byla extrémně čistá a okolo mě plavala hejna Mesonauta egregius a Heros severus. Tenkrát jsem nepoznal vůbec žádné ryby, protože doma jsme chovali jedině druhy dovážené ze zahraničí – bojovnice, dánia, parmičky a německé šlechtěné gupky! V těch dobách tu nikdo nechoval ryby z naší přírody, to si pamatuju.
Jeden ze zajímavých zážitků z toho výletu byl, když jsem se dostal k potoku, který vysychal. Nebyla v něm už žádná tekoucí voda, ale ještě se tam udržela skoro metr hluboká tůňka. Vybavuji si, že jsem zíral na pět nebo šest velkých ryb, které jsem chtěl ulovit, protože vypadaly úplně stejně jako skaláry (Pterophyllum scalare), které jsem měl doma v akváriu – ale v „King Kong“ velikosti (30-40 cm). Pořád mám před sebou ten obrázek a dodneška si myslím, že to byli altumové, i když to není možné, protože z téhle oblasti nebyli nikdy hlášeni. A bylo to také tehdy, na mé úplně první šnorchlovací výpravě, když jsem se poprvé pod vodou setkal s anakondou!
 
Jak se zrodila myšlenka, začít pod vodou fotografovat a filmovat a vytvářet z těchto záběrů dokumentární filmy pro veřejnost?
Za všechno vděčím Oliveru Lucanusovi [2] a nikdy nebudu schopný mu dostatečně poděkovat. Požádal mě, abych ho doprovázel na fotografickou a filmařskou expedici do oblasti Río Atabapo v červenci 2005. Na této výpravě jsem si uvědomil, že většina věcí, které jsem měl v životě rád, se najednou nacházela přímo přede mnou a všechno do sebe zapadalo jako skládačka! Miloval jsem přírodu, pobyt venku, plavání, akvarijní ryby, fotografování, natáčení videa a práci s počítačem. A bylo jen záležitostí času, než jsem zjistil, jak to napasovat do mixéru a všechny svoje záliby a vášně smíchat dohromady. A výsledný koktejl je to, co dnes můžete vidět na stránkách Aquatic-Experts [1].
 
Jsi zakladatelem neziskové organizace Fundación Peces de Venezuela, která razí heslo „Není možné chránit něco, o čem nevíme, že existuje.“ Jak je tento úkol ve Venezuele obtížný – najít zajímavé ryby a především vzbudit v lidech okolo zájem o ně?
Najít zajímavé ryby je snadné; aby se o ně lidé zajímali, i když je zrovna nechtějí sníst, to je ten pravý oříšek.
Nejdřív ale musím vysvětlit, že mou prvotní vizí bylo zdokumentovat těch přibližně 1500 rybích druhů, které jsou uváděné z povodí Orinoka, a umístit je na internet jako „Atlas ryb Venezuely“. Chtěl jsem se odlišovat od jiných webových projektů tím, že fotografie a videa by pocházely z přirozeného prostředí ryb (pokud je to možné) a také jsem chtěl od každého druhu uložit jednoho až dva jedince do sbírek, aby bylo možné správné určení a zachoval se záznam pro budoucnoust.
Takže jsem se sám v tomhle směru pustil do práce a brzo jsem si uvědomil, že by mi to trvalo celý život, pokud tomu nebudu věnovat veškerý svůj čas a pokud nenajdu hodně spolupracovníků, kteří by to také dělali naplno.
Jednou u řeky mi došlo, že moje práce nekončí u ryb. Když už jsem tu byl, mohl jsem fotografovat a natáčet řeku samotnou, její vodní rostliny, obojživelníky, plazy, zjišťovat parametry vody apod. A tak se moje prvotní představa, že budu „pracovat s rybami”, rozrostla do tisícinásobně větší záležitosti.
První nápad k zajištění financí, abych se tomuhle projektu mohl věnovat naplno jako regulérnímu zaměstnání, byl vyrobit nějaké dokumentární filmy, které bych potom prodával přes internet. A tak vznikly DVD „Morichal Largo River“, „Piranha 1“ a „Wolf fish“. Jenže zisk z jejich prodeje sotva pokryl náklady na pořízení videokamery! Můj další nápad se týkal psaní článků do časopisů a prodeje snímků do knih, ale to byl skutečně velmi omezený zdroj.
 
 

 

 
 
Byl jsem z toho opravdu rozčarovaný a nastoupil jsem do práce ve společnosti, která se zabývala odstraňováním následků úniku ropy. Ve svém volném čase (jen o nedělích) se mi podařilo najít a poprvé živé vyfotografovat a natočit Serrasalmus nalseni! Tyto snímky použil profesor Prof. Antonio Machado - Allison k znovupopsání druhu. Po nějaké době mi právě profesor Antonio Machado-Allison poradil, abych založil neziskovou organizaci, aby mou práci mohla financovat venezuelská vláda nebo kterákoliv jiná instituce. O dva týdny později jsem založil Fundación Peces de Venezuela (Nadaci Ryby Venezuely).
Sháněl jsem všude sponzory a nenašel jsem žádné, i když jsem měl už na internetových stránkách přes 100 rybích druhů zdokumentovaných v jejich přirozeném prostředí.
 
 
Tady fotím Eriocaulon sp. Canonem G10. Tyto bahenní rostliny žijí na jenom z nejextrémnějších a nejzajímavějších mokřadních stanovišť – na amazonských valounech! Přímo zde vznikl snímek uvedený na první straně článku. (Foto: Fernando Chan)
 
 
Na přednáškách a workshopech naší nadace někdy promítáme video či foto. Stojím poblíž a odpovídám na všechny otázky z obecenstva. V pozadí je řeka, o které přednášíme. (Foto: Fernando Chan)
 
Myslel jsem si, že najít sponzory se mi nedaří, protože o mou práci není dostatečný zájem a nebo nemá patřičnou důvěru; a tak jsem vytvořil hodinové, ochranářsky laděné video, kde jsem se snažil vysvětlit, proč potřebujeme chránit naše vodní biotopy, faunu a flóru. Naším sloganem se stalo „Není možné chránit něco, o čem nevíme, že existuje“, protože jsme se do úmoru snažili, aby si lidé uvědomili, že ve vodě okolo nich jsou živí tvorové, o kterých vůbec netuší!
Přes 600 kopií tohoto videa bylo zadarmo rozdaných po celé zemi všude tam, kde jsem byl filmovat a pořizovat podvodní záběry. A pořád ještě v rozdávání pokračuju. Přes dvě stě kopií jsme také věnovali soukromým a vládním institucím a dokument bylo možné shlédnout i na španělské části našich internetových stránek. Dokonce se pravidelně promítal v kinosále Vědeckého muzea Venezuely!
Do dnešního dne, o 3 roky později, s více než 200 rybími druhy kontinentálních vod na našich stránkách, jsem ještě pořád nenašel našeho prvního sponzora.
Co jsem ale našel, to byla spousta lidí, kterým se tahle myšlenka líbila, chtěli pomoci a přidali se k naši nadaci. Tihle lidé nepomáhají finančně, ale věnují mnoho svého času na kontrolu mojí práce ještě před tím, než ji zveřejním, skládají a nahrávají hudbu, kterou slyšíte na našich videozáznamech, určují rybí druhy, píší články, posílají nám fotografie, nebo prostě a jednoduše jedou s námi na výpravu a podělí se tak o náklady s ní spojené. Všichni tihle lidé jsou vyjmenovaní na našich internetových stránkách, pochopitelně je jich více ve španělsky psané sekci.
 
Mohl bys ještě přiblížit činnost vaší organizace?
Snažíme se trávit v terénu přinejmenším 10 dní v měsíci. V přírodě fotografujeme a natáčíme celou lokalitu nad vodou a pod vodou. Měříme parametry vody a odebíráme vzorky rybích zástupců, ve formaldehydu je potom dáváme ichtyologickému muzeu. To je strašně důležité, protože některé druhy můžeme určit jen podle počítání jejich zubů či šupin a to jen na základě fotografií není možné. Tímhle způsobem jsme před dvěma měsíci našli v Río Tinaco dva nové druhy rodu Trichomycterus. Také pořádáme ve vesnicích domorodců přednášky a besedy, abychom jim vysvětlili, jak je důležité zachovat vodní systémy v co nejméně porušeném stavu.
 
A na co myslíš a co cítíš Ty osobně, když někde šnorchluješ s rybami? Vždycky máš na mysli druhovou ochranu?
Abych byl upřímný, úplně první, co mě napadne na břehu krásného potoka nebo řeky s křišťálově čistou vodou, kde vidím plavat hejna ryb, je… Škoda, že to za dvacet let už takové nebude!
Nejsem pesimista, ale trávím v přírodě dost času na to, abych viděl, jakým tempem se všechna tato stanoviště dostávají do ohrožení a nebo se nadobro ztrácí. To není ubohá reklama na obhájení naší práce! Je to skutečnost a tím víc v téhle zemi, kde platí, že „když to není černé a netryská to ze země“ (ropa), není zajímavé se tomu věnovat a investovat do toho peníze.
Nikdy nepřemýšlím o druhu jako takovém, vždycky o lokalitě jako celku! Když znečistíte řeku nebo pokácíte všechny stromy na jejích březích, nezabijete druhy – zničíte celý svět, ve kterém žijí! Uvědomuju si, že nezachráním světu jeho ryby, rostliny nebo vodní biotopy; jsem jenom nesmírně šťastný, když dokážu trošku pomoci šířením vědomostí.
Pokaždé, když vstupuji do neznámé řeky nebo jiného vodního prostředí, vždycky strávím minutu nebo dvě naprosto nehybně. Stojím nebo se vznáším a vůbec se nehýbu. To mi umožní vodět, co je ve vodě, pozorovat pohyby a chování ryb, vodní proudy apod… Ale vždycky mi to taky přinese pocit, že mám ohromné štěstí, když mě naplňuje to, co dělám, a ne to, co za svou práci dostanu.
 
Jaký biotop sis z těch venezuelských oblíbil?
Určitě mám nejraději morichales. Žije tam pravděpodobně nejvíce vodních rostlin a živočichů. Je to také nejzranitelnější ze zdejších vodních biotopů. Mohl bych ho popisovat ne celé stránky, ale odkážu na naše DVD Freshwater Natural Aquarium Documentary a nebo Morichal Largo River, která umožní tomuto vodnímu světu lépe porozumět.
 
A co rybí druhy, máš mezi nimi nějakého favorita?
Plně vzrostlý Pterophyllum altum (s výškou 30-40 cm) patří k mým nejoblíbenějším, ale je taková spousta neuvěřitelných druhů, že prostě není možné udělat z nich nějaký úzký výběr. Když to vezmu z jiné stránky, tak Asterophysus batrachus a halančíci mi připadají velmi zajímaví. 
 
Jak dlouho už se věnuješ podvodní fotografii? 
Začal jsem v roce 2006 a doufám, že v tom budu moci pokračovat po celý zbytek mého života.
 
Víš, o kolik fotografií ses zatím podělil s příznivci podvodního světa a akvarijních ryb prostřednictvím internetu? 
Do dnešního dne jsem na našich stránkách [1] zveřejnil asi 1500 snímků.
Chtěl bych ještě dodat, že jsem začal na fotografie dávat vodoznak, protože spousta jiných internetových stránek si moje snímky bez povolení přivlastňovala a pubikovala je. Problém je, že lidé si neuvědomují, jaké prostředky je nutné vydat na fotografování ve sladkých vodách. Můžete zajít do akvaristiky a za jediný den tam nafotit 100 druhů ryb úplně zadarmo. Za našimi snímky jsou tisíce hodin lidské práce, náklady na cestování, speciální osvětlovací techniku a fotografické vybavení, práce vědců na správné determinaci jednotlivých druhů. Ty snímky mají vysokou cenu a protože nemáme žádné sponzory, rozhodli jsme se je chránit vodotiskem, abychom je mohli prodávat a tím spolufinancovat naši další práci.
 
 
Můj nejoblíbenější biotop... v morichales se dá celý rok výborně filmovat a fotit. Násev se váže k palmě moriche (Mauritia flexuosa), která roste na březích vod. (Foto: Ivan Mikolji)
 
 
Kdybyste někdy plavali na místě, jako je tohle, doopravdy byste si pomysleli, že jste v přírodním ráji. To musíte osobně prožít, osobně se v tom vznášet, abyste ten pocit pochopili. (Foto: Ivan Mikolji)
 
Můžeš nám přiblížit vznik DVD Freshwater Natural Aquarium Documentary?
Tento přírodopisný dokument nás stál asi 12 dní střihové práce, kdy jsme na tom dělali 18 hodin denně, bez přestávky i o víkendech. A to nepočítám 127 dní strávených v divočině, kde jsme natáčeli. Když pracujeme v terénu, obvykle strávíme každý den ve vodě 7 až 10 hodin, což se rovná mnoha, mnoha, mnoha zánětům ucha!
 
Co považuješ za důležitější pro konečný výsledek – svou zkušenost, použité vybavení a nebo něco úplně jiného?
Velmi dobrá otázka! Odpověď je čas. Všechno je záležitostí času. Když věnujete celý týden šnorchlování v říčce více než 8 hodin denně, máte daleko více příležitostí k získání zajímavých záběrů, než když se tam ponoříte jen na pár hodin. Vybavení je také důležité, ale nidky bychom si nemohli dovolit zakoupit a používat skutečně profesionální přístroje. Požádali jsme Sony, jestli by nás nemohli zasponzorovat jedním dobrým fotoaparátem, a voláme jim každý měsíc už dva roky. A stále jen čekáme a voláme. Všechny naše přístroje jsou z amatérské třídy, ale když strávíte v divočině tolik času, tak se vám prostě zadaří i velmi zajímavé záběry. Když jsme na expedici, denně nafotíme asi 900 snímků a natočíme 30 minut videa.
 
A jaké konkrétně vybavení používáš?
90 % naší databáze, která čítá více než 70 000 fotografií a 150 hodin videa, vznikla za použití dvou fotoaparátů značky Sony (DSC-5 and DSC-H50) a dvou videokamer, rovněž Sony (DCR-DVD101 a HDR-SR7). Zbývajících 10 % jsme pořídili s fotoaparátem Canon G10.
Jak vidíte, všechny ty fotoaparáty jsou amatérské, uživatelsky jednoduché přístroje; nic profesionálního.
Naším úplně nejnovějším vybavením je hybridní fotoaparát Sony Nex 5. Snad se nám ho podaří otestovat příští týden na expedici do vodních světů ve ztracené zemi (Gran Sabana – Roraima).
 
Na španělské části internetových stránek Fundación Peces de Venezuela bylo ještě před několika dny oznámení o nedostatku prostředků, který vás přinutil pozastavit některé aktivity. Jaká je současná situace a plány do budoucna?
Nedostatek financí nás omezil v mnoha ohledech. Dostáváme spoustu e-mailů z nejrůznějších částí Venezuely od lidí, kteří nás prosí, abychom k nim přijeli a zdokumentovali stav řeky, která je znečištěná a nebo se kolem ní masivně kácí stromy. Dříve jsme takovou výzvu vyslyšeli a přímo na místě zdokumentovali škody a upozornili jsme úřady a nebo vysvětlily zodpovědným autoritám, jaké jsou možné následky těchto zásahů. Například můžeme podat informace o tom, kolik druhů vodních rostlin a živočichů je na dané lokalitě v ohrožení, můžeme se pokusit vyřešit nebo aspoň přispět k vyřešení problémů a odstraňování škod.
Dobrým příkladem takových škod jsou endlerky a tetry diamantové, jejichž přirozená stanoviště byla prakticky zničena lidskou činností. Jenže protože nemáme peníze, ani abychom si za-platili cestu do těch míst, musíme se bohužel smutně omluvit a tyhle aktivity prostě už nedělat.
 
Chceš vzkázat něco našim čtenářům, kteří obdivují venezuelské ryby ve svých domácích akváriích a často také sní o tom, že se do Jižní Ameriky sami vypraví a zdejší vodní biotopy si prohlédnou na vlastní oči?
Vždycky obdivuju nebo si vážím lidí, kteří se věnují akvaristice. Svým způsobem jsou to všechno milovníci přírody. Akvaristika je pravděpodobně maximálním zhmotněním neustálého spojení s přírodou z celého světa. Když chováte africké cichlidy a napodobíte jejich přirozené prostředí, máte doma malý kousek Afriky; když vám v akváriu plave ramirezka, terčovec nebo apistograma, máte ve svém domově malý kousek amazonské džungle. V dnešním světě je takových milovníků přírody zapotřebí ještě více.
Našimi dokumentárními filmy a fotografiemi se snažíme k vám domů přinést malý kousek Amazonie.
Taky mohu doporučit každému, kdo má zájem nebo touhu si zaplavat v přírodě s akvarijními rybami, aby to udělal co nejdříve.
Mám přítele, který pracuje na popisu ryby, která byla asi před 10 nebo 15 lety ulovená v potoku ústícího do Lago Valencia nedaleko stejnojmenného města, kde žiju. Všechny řeky tady v okolí byly nějakým způsobem kontaminované. Pokoušeli jsme se najít další jedince tohoto druhu, ale po mnohaletém úsilí se nám nepodařilo chytit ani jediného. Dá se tedy říci, že můj přítel popisuje rybu, která se zdá být v tuto chvíli už vyhynulá...
 
 
 
Stativ je nepostradatelný, protože většinou cestuji sám. Jednou mě filmoval jiný člen expedice a na záběrech jsem byl od krku po pás. Jiný mě natočil jako fanoušek, ve vlnách ze strany na stranu. Ne každý na to má správný cit a zkušenosti; bohužel se nová cesta musí opět zaplatit a někdy přijdou vhodné podmínky až za rok. (Foto: Fernando Chan)
 
 
Po tolika letech cestování a tisících snímků se občas poštěstí pěkný záběr. Tento snímek Mikrogeophagus ramirezi zatím nebyl publikovaný, objeví se doufám v příštím vydání TFH (Tropical Fish Hobbyist), kde budu psát o svých patáliích na samostatné expedici. 15 dní v divočině o samotě, to si začnete i povídat nahlas sami se sebou... ha ha ha! (Foto: Ivan Mikolji)
 
 
Je snadné najít vzácné vodní rostliny, ale je těžké je identifikovat. Ještě jsme se nesetkali s nikým, kdo by uměl určit rostliny podle snímků, pokud na nich nekvetou. Občas máme štěstí, ale častěji jsme na místě ve špatnou dobu. (Foto: Ivan Mikolji)
 
 
Přeli jsme se, jestli jim říkat „šroub“ a nebo „vrták“. Šroub vyhrál a říkáme jim tak dodnes. (Foto: Ivan Mikolji)
 
 
Takovou zahradu dokáže posat jen fotografie nebo video. Slova na krásu některých řek nestačí. Snad se nám podaří dát dohromady dokument nebo aspoň kapitolu „Freshwater Aquatic Gardens“, kde by se lidé mohli dozvědět o substrátech a parametrech vody v těchto nádherných biotopech. Mimochodem, hledáme sponzora měřící techniky. (Foto: Ivan Mikolji)
 
 
I když je snadné se na takovou fotografii dívat, nikdo netuší, jak je obtížné ji pořídit bez profesionálních objektivů a dobrých podvodních pouzder. Děláme zázraky s amatérskými fotoaparáty a vybavením, které si naše nadace může dovolit koupit. Abych získal tento snímek, musel jsem zmáčknout spoušť 67-krát. (Foto: Ivan Mikolji)
 
This interview was published at:
• Akvárium Magazine - Ivan Mikolji interview in Czech (English version).  Issue 25, September 2010